Při pouti se neženete od modré ke žluté, od výhledu k rozhledně. Je to cesta a důležitý je každý krok – ne jeho rychlost nebo samotný cíl, ale směr. Doporučujeme proto nastavit se před poutí na určité duchovní rozpoložení, které můžeme označit také jako putovní desatero:
Rozjímání – v průběhu putování hledáme cestu k sobě, k Bohu, přírodě, k druhým. Nalezneme tak spíš sílu pro další kroky na pouti.
Skromnost – na cestě toho nepotřebujeme příliš – a myslíme na to při balení, při putování či domlouvání noclehu.
Pokora – pokud uznáváme svá omezení a chyby, lépe vyjdeme na cestě se sebou i s ostatními – i s Bohem.
Odpouštění – pokud odpouštíme i odpuštění přijímáme, jde se nám s čistou hlavou i srdcem hned líp.
Láska – láskyplný vztah k těm, které potkáme, které máme ve svých myslích, i k Bohu je dobrý základ pro putování.
Opatrnost – při pěší cestě na těžko s batohem je vždycky fajn, když je poutník opatrný, aby se vyhnul nebezpečí a úrazům.
Trpělivost – ta se na pouti hodí především, protože spolu s vytrvalostí vede poutníka dál a dál, navzdory krizím, které tak jako tak přijdou.
Radost – ačkoli s únavou a odřenými patami často přijde únava a malomyslnost, i tak je dobré si připomínat, jaké štěstí má poutník, když může svobodně putovat, jaký dar a požehnání mu byly dány.
Ochota – ochota pomáhat na pouti jiným poutníkům je vetkána jako DNA do každé cesty, kterou poutník podniká. Bez ochoty by to nebyla pouť.
Důvěra – pouť jako taková vždy předpokládá určitý stupeň odevzdání a důvěry – ve své síly, v Boha, v osud, v neměnný řád přírody.
